topovat ověřit
Bernský salašnický pes

Bernský salašnický pes

Berner Sennenhund
80%
Další pojmenování: bernský horský pes, dürrbächler, berňák, BSP
Bernský salašnický pes

ZÁKLADNÍ INFORMACE

Klasifikace F.C.I.
Skupina II. - Pinčové, knírači, tzv. plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi
Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi
Bez pracovní zkoušky
Číslo standardu: 45
Of. zkratka plemene v ČR: BSP
Země původu: Švýcarsko
Vznik plemene: starověk, konec 19. století
Průměrná délka života: 10 - 12 roků
Původní využití: Hlídací pes, hlídání dobytka, tažný pes
Využití dnes: Služební pes, Výstavní pes, Společenský pes, Rodinný pes
Kluby v ČR:

Klub švýcarských salašnických psů (KŠSP)

VARIETY PLEMENE Bernský salašnický pes

U tohoto plemene se nevyskytují různorodé variety.

HISTORIE A PŮVOD PLEMENE

Pradávný původ bernského salašnického psa lze dohledat až v období starověku. První předkové tohoto plemene přišli na území dnešního Švýcarska patrně s římskými vojsky, která ovládla zdejší usedlé obyvatelstvo v době života legendárního Julia Caesara. Obyvatelé alpské oblasti žili v důsledku podoby přírodního terénu a klimatických podmínek navzájem značně izolovaně, což výrazně nahrálo nerušenému vývoji několika samostatných plemen.

Postupně tak byla vytvořena čtyři příbuzná, vzhledově podobná, avšak svébytná plemena salašnických psů: Bernský salašnický pes, appenzellský salašnický pes, entlebušský salašnický pes a velký švýcarský salašnický pes. Psi charakteristického zbarvení byli v této lokalitě vesměs používáni především k honbě dobytka, hlídání a jako tažní psi. Bernský salašnický pes, který se odlišuje strukturou a typem své srsti, je ze všech čtyř švýcarských plemen celosvětově nejoblíbenější.

Přitom na sklonku 19. století hrozil tomuto plemeni úplný zánik. O jeho záchranu se zasloužil Franz Schertenleib, jenž se zabýval historickým vývojem švýcarských salašnických psů. Schertenleibovi se podařilo vybrat skupinu psů vhodných pro oživení plemene, přičemž vděčným zdrojem mu byla oblast Dürrbachu. Na základě hojného výskytu těchto psů v oblasti se bernskému salašnickému psovi původně přezdívalo „dürrbachský pes“.

V roce 1902 byl bernský salašnický pes poprvé prezentován ve výstavních kruzích. O pět let později, v roce 1907, byl v Burgdorfu založen Švýcarský klub dürrbašských psů. V té době byl rovněž vypracován první standard plemene. O jeho vznik se zasloužil Albert Heim, který se proslavil svou erudovaností nejen v kynologických, ale zejména v geologických kruzích. V roce 1913 byl klub chovatelů přejmenován na Klub bernských salašnických psů.

POVAHA

Bernský salašnický pes sklízí zasloužený obdiv nejen pro svůj přenádherný vzhled, ale také pro svou milou a veselou povahu. Tento pes je zdravě sebevědomý, inteligentní, klidný a dobromyslný, jako stvořený pro život uprostřed velké rodiny, v jejímž rámci respektuje všechny její členy včetně dětí, kterým může být skvělým kamarádem. Dokáže být dobrým hlídačem, ale velmi špatně snáší odloučení od své lidské smečky, se kterou potřebuje žít v těsném semknutí, rozhodně se tedy nehodí pro osamělý život v kotci. Bernský salašnický pes je pro své povahové přednosti úspěšně používán v záchranářských týmech a při canisterapii.

POHYB

Toto plemeno potřebuje dostatek pohybu a prostoru. Vzhledem ke své mohutnosti se rozhodně hodí spíše do rodinného domu se zahradou než pro život v těsném městském bytě, kde by bernský salašnický pes prostorově strádal. Zcela ideální je pro tohoto huňatého psa celoroční umístění venku, s možností kdykoliv se po libosti proběhnout, avšak zároveň v kombinaci s úzkým sepětím s rodinou. Bernský salašnický pes nevyžaduje vysoce dynamické procházky, proto je vhodný i pro méně sportovně založené chovatele. Ti mu však musí poskytnout každodenní možnost pohybu ve formě sice pozvolnějších, ale dostatečně dlouhých vycházek a dostatek prostoru pro jeho fyzické vydovádění formou hry nejlépe v podobě výběhu na zahradě. Většina zástupců tohoto plemene má velmi kladný vztah k vodě, plavání je proto další vhodnou pohybovou aktivitou.

PÉČE

Výchova bernského salašnického psa probíhá zpravidla bez obtíží, neboť se jedná o mírné, učenlivé, dobře ovladatelné a vyrovnané plemeno. Přesto potřebuje tento pes důslednost a kvalitní základní výcvik, aby byl v dospělosti snadno ovladatelný. Při zanedbání péče v oblasti výcviku se u bernského salašnického psa může rozvinout značná tvrdohlavost.

Srst bernského salašnického psa vyžaduje důkladnou a pravidelnou péči. Každý týden je třeba ji nejprve opatrně rozčesat a poté velmi pečlivě vykartáčovat. Při nedostatečné péči má srst tohoto plemene tendenci žmolkovatět, následná péče se pak může stát pro psa zdrojem bolesti. Není záhodno péči o srst bernského salašnického psa v žádném případě opomíjet. Pozornost vyžadují i polštářky tlap psa, mezi kterými někdy vyrůstá přebytečná srst znesnadňující pohyb.

Jistou daň za vzhled nápadně podobný obrovskému plyšovému medvědovi představuje výrazné línání a všudypřítomné chlupy, se kterými musí chovatel počítat i při poctivé péči o srst. Kvůli svému osrstění toto plemeno navíc poměrně dost špatně snáší horké počasí, a proto je třeba ve vedrech učinit adekvátní opatření, psa fyzicky šetřit, umožnit mu stálý pobyt ve stínu a zajistit mu dostatek vody.

ZAJÍMAVOSTI

V rodném Švýcarsku se bernský salašnický pes používal k tažení vozíku s mlékem, sýry či jiným zbožím na prodej, čímž svému majiteli podstatně ulehčoval práci. Tato praxe byla zaznamenána okolo roku 1860 a obrázek bernského salašnického psa, zapřaženého za mlékárenský vozík uprostřed čisté alpské krajiny, se stal nedílnou součástí švýcarského koloritu. Dříve pracovní povinnosti jsou dnes pro moderní zástupce plemene příjemnou zábavou. Bernský salašnický pes se většinou s velkou radostí účastí závodů v tahání vozíků.

VÝŽIVA

Zástupci tohoto plemene v drtivé míře oplývají velkou láskou k jídlu, kterou musí zodpovědný chovatel přísně regulovat pro dobro a zdraví svého psa již od jeho nejútlejšího věku. V období růstu je naprosto klíčové dodat štěněti bernského salašnického psa živiny tolik potřebné pro jeho správný vývoj kostí a kloubů, a to v přesně vyváženém poměru. Nezbytnost správné výživy u těchto psů umocňuje inklinace k potenciálním problémům s kostním aparátem, jejichž riziko nevyvážená strava podstatně zvyšuje. Doporučuje se proto vysoce kvalitní superprémiové krmivo, určené přímo pro štěňata velkých plemen, které zajistí správný poměr fosforu a vápníku v přijímané stravě. Při podávání doma připravované stravy je téměř nemožné odhadnout správnou krmnou dávku s vyváženým složením vitamínů a minerálů. Rovněž v dospělosti a pozdním věku je třeba volit krmivo určené konkrétně pro tuto velikostní skupinu psů.

Zdraví

Průměrná délka života: 10 – 12 let

Bernský salašnický pes trpí stejně jako řada dalších velkých plemen psů zejména na kloubní onemocnění. Nejčastějším dědičně podmíněným onemocněním tohoto typu je dysplazie kyčelního či loketního kloubu. Mezi další u tohoto plemene zaznamenaná onemocnění patří onemocnění chrupavky (retence růstové chrupavky, osteochondróza), Möllerova-Barlowova nemoc (nadměrné zatížení růstových ploten dlouhých kostí), juvenilní osteomyelitida, ektopický ureter, torze žaludku.

PODMÍNKY UCHOVNĚNÍ

Do chovu mohou být zařazeni psi starší 18-ti měsíců, kteří absolvovali alespoň dvě výstavy (z toho jednu organizovanou KŠSP) a úspěšně splnili podmínky bonitace. Vyloučeni z chovu jsou jedinci vykazující závažné exteriérové vady (chybná základní barva či absence trojbarevného zbarvení, nedostatečně dlouhá srst, zatočený ocas, poruchy očního víčka, modře zbarvené oko, špatný skus zubů, rozštěp nosu) či nežádoucí poruchy chování (bojácnost, agresivita).

MOŽNÁ ZÁMĚNA

Appenzellský salašnický pes

Appenzellský salašnický pes

Bernský salašnický pes se od tohoto plemena odlišuje typem srsti, kterou má jako jediný zástupce švýcarských salašnických psů nápadně dlouhou. Appenzellský salašnický pes se původně používal jako hlídač kozích stád, v současné době je hlavně věrným společníkem. V porovnání s bernským salašnickým psem dosahuje v dospělosti o něco menšího vzrůstu. Barevně snadno zaměnitelná plemena se liší navzájem charakterem ocasní partie, neboť Appenzellský salašnický pes má ocas narozdíl od bernského salašnického psa zatočený. Spekuluje se proto o vlivu špiců na jeho vývoj. Jedná se o nepříliš rozšířené plemeno, které se se mimo Švýcarsko téměř nevyskytuje.

 

Entlebuchský salašnický pes

Entlebuchský salašnický pes

Entlebuchský salašnický pes má krátkou srst a je vůbec nejmenší ze všech švýcarských salašnických psů. Mimo Švýcarsko je dosti vzácný. Vyznačuje se velmi svalnatou postavou a vděčnou povahou, díky které je v zemi svého vzniku oblíbeným společenským psem. V minulosti byl pracovním psem, jehož hlavním úkolem byla ostraha stád, i dnes je k tomuto účelu občas používán.

Velký švýcarský salašnický pes

Velký švýcarský salašnický pes

Velký švýcarský salašnický pes má krátkou srst a je zcela největším plemenem z příbuzné švýcarské čtveřice. Pravděpodobně je i nejpůvodnější. Zástupci tohoto vskutku mohutného plemene váží až přes šedesát kilogramů a ačkoliv jsou k lidem přátelští, v kontaktu s ostatními psy můžou při nesprávném vedení vykazovat behaviorální problémy.

STANDARDNÍ VZHLED

Celkový vzhled:

Silný pes impozantního vzhledu, větší než střední velikosti, kompaktního vzrůstu a silných kostí, s dlouhou, charakteristicky tříbarevnou srstí.

Důležité proporce:

K délce těla je výška psa v kohoutku v poměru 9:10, přičemž délka psa je měřena od hrudní kosti k vrcholu kosti sedací.

K hloubce hrudníku je výška psa v kohoutku v ideálním poměru 2:1.

Výška:
Ideální kohoutková výška
psi: 67 cm tolerance: +3 cm, -3 cm
fenky: 62 cm tolerance: +4 cm, -4 cm
Pozn. k výšce

Ideální výškové rozpětí psa na základě standardu: 66 – 68 cm

Ideální výškové rozpětí feny na základě standardu: 60 – 63 cm

Hmotnost:
psi 42 kg tolerance: +2 kg, -2 kg
fenky: 42 kg tolerance: +2 kg, -2 kg
Pozn. k hmotnosti Hmotnost není standardem závazně stanovena.
Srst:

Dlouhá, přilehlá k tělu či s lehkým zvlněním. S patrným leskem.

Zbarvení:

Základní barva je sytě černá. Na tvářích, nad očima, na hrudníku po stranách a na všech končetinách se vyskytují výrazné hnědočervené znaky. Na hlavě je typický bílý pruh symetrického tvaru. Na hrudi se nachází výrazný bílý znak, tvarovaný do kříže. Preferované je bílé zbarvení tlap, není však nezbytně nutné a má dosahovat maximálně k úrovni zápěstí. Špička ocasu může být rovněž bílá. Přípustné, avšak nepříliš vítané je bílé zbarvení nepatrné velikosti v oblasti týlu a pod ocasem.

HLAVA

Velikostně úměrná k celkovému vzrůstu psa, nepříliš těžká.

MOZKOVNA

Lebka:

Silná, plochá na temeni. Pouze nepatrně klenutá z profilu a zepředu.

Čelová rýha:

Jenom slabě vyznačená.

Stop:

Zřetelný, avšak ne strmý.

OBLIČEJOVÁ ČÁST

Tlama:

Střední délky, značné síly. Nos rovný, nosní houba černého zbarvení.

Pysky:

Dobře přilehlé, černě zbarvené.

Čelisti, zuby:

Silný chrup plného, nůžkového skusu, přičemž klešťový skus je akceptovatelný.

Oči:

Mandlového tvaru, tmavě hnědé barvy.

Víčka:

Přiléhající a uzavřená.

Uši:

Relativně vysoko nasazené, střední velikosti, trojúhelníkovitého tvaru, v klidové poloze přiléhající k hlavě, v pozoru překlopené vpřed.

KRK

Notně osvalený, adekvátní délky.

TRUP

Hřbet:

Silný a rovný.

Bedra:

Mohutného vzrůstu.

Záď:

Patrné je jemné zaoblení.

Předhrudí:

Dobře vyvinuté.

Hrudní koš:

Hrudní koš značné hloubky a šíře, co největší délky. Žebra solidně vyvinutá, klenutá a zaoblená oválně.

Spodní linie:

Směrem k pánevním končetinám lehce stoupající tendence.

KONČETINY

HRUDNÍ KONČETINY

Rovné, a to při pohledu ze všech stran. Silného vzrůstu, solidně osvalené, rovnoběžného tvaru.

Plece:

Lopatky dlouhé a silné, postavené v šikmém směru.

Nadloktí:

Dlouhé, šikmo postavené.

Lokty:

Přilehlé, nejsou vbočené ani vybočené.

Zápěstí:

Mírně sešikmená.

Přední nadprstí:

Pevné, z profilu postavené svisle.

Tlapy hrudních končetin:

Kulatého tvaru, uzavřené. Prsty těsně přilehlé a klenuté. Bez vytočení dovnitř ani ven.

PÁNEVNÍ KONČETINY

Silné, s mohutnými kostmi větší délky. Nejsou úzce postavené.

Stehna:

Velmi silná, adekvátně dlouhá a notně osvalená.

Kolena:

Patrné je výrazné zaúhlení v oblasti kolenního kloubu.

Paspárky:

Odstraňují se. V některých zemích je tato praxe zakázána, potom zůstávají ponechány.

Hlezno:

Značné šíře a síly, patrného zaúhlení. Není žádoucí vbočení ani vybočení.

Tlapy pánevní:

Kulatého tvaru, uzavřené. Prsty těsně přilehlé. Nejsou tak klenuté jako tlapy hrudních končetin. Bez vytočení dovnitř ani ven.

CHODY PSA

Pohyb je volný a prostorný. Během poklusu je pohyb končetin rovný a rovnoběžný.

OCAS

Značné délky, tvarem připomínající šavli, dosahující až pod úroveň hlezna. Bohatě pokrytý srstí, relativně vysoko nošený, v klidovém stavu volně visící.

přečteno: 10 175x
Budeme rádi, když toto plemeno ohodnotíte :-)
80%
Co Vás zaujalo? Chybí Vám zde něco?
Napište komentář...