topovat ověřit
Appenzellský salašnický pes

Appenzellský salašnický pes

Appenzeller senenhund
100%
Další pojmenování: Appenzell
Appenzellský salašnický pes

ZÁKLADNÍ INFORMACE

Klasifikace F.C.I.
Skupina II. - Pinčové, knírači, tzv. plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi
Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi
Bez pracovní zkoušky
Číslo standardu: 46
Of. zkratka plemene v ČR: APZ
Země původu: Švýcarsko
Vznik plemene: 19. století
Průměrná délka života: 12 - 14 roků
Původní využití: Pastevecký a hlídací pes
Využití dnes: Pasení, ovčácký pes, Pracovní pes, Agility, Frisbee, Flyball, Obedience, poslušnost psa, Střežení stád, Rodinný pes, Aktivní pes, Hlídací pes, Služební pes
Kluby v ČR:

Klub švýcarských salašnických psů

VARIETY PLEMENE Appenzellský salašnický pes

Toto plemeno se nevyskytuje v různých varietách.

HISTORIE A PŮVOD PLEMENE

Historie appenzella je spjata s ostatními švýcarskými salasnickými psy a nesahá příliš hluboko. Zmínky o chovu appenzellů pocházejí až z konce 19. století, ale psi podobného typu žili ve Švýcarsku již mnohem dříve. Předky salašnických psů mohou být molossové, kteří se do této oblasti dostali už před 2000 lety s Římany, nebo jednotlivá plemena vznikla z alpských psů, kteří zde žili vždy. 

Každopádně úplně první zmínku konkrétně o appenzellovi nalezneme v díle Tierleben der Alpenwelt, které pochází z roku 1853 a kde je plemeno stručně popsáno. Největším chovatelem své doby byl Max Sieber, který vytvořil chovatelskou základnu tohoto plemene.

V roce 1896 byl appenzell popsán jako samostatné plemeno. O dva roky později byl již vystavován na první mezinárodní výstavě psů ve Winterthuru. V roce 1906 byl ve Švýcarsku založen první klub appenzellů. Mezníkem byl rok 1914, kdy byl sepsán první platný standard plemene. 

Existují celkem 4 plemena salašnických psů a každé je pojmenováno podle oblasti, odkud pochází. Pro appenzellského salašnického psa jsou domovinou kantony Appenzell.

Appenzell hory

POVAHA

Appenzell je skvělý rodinný společník, je to veselý, učenlivý a inteligentní pes. Jeho posláním bylo strážit stáda a pánův majetek, takže hlídání je pro něj přirozené a je v tom velmi dobrý. Pokud se mu něco nezdá, tak vás přivolá hlasitým štěkotem. K cizím lidem je velmi nedůvěřivý, což vyplývá z toho, že je to výborný hlídač. 

S pánem si vytvoří pevný vztah a dokáže s ním dobře spolupracovat. Výborně vychází s dětmi a má je moc rád, ovšem pozor, při hraní s cizími se může objevit jeho přirozený ochranitelský pud, proto mějte vítané návštěvy vždy pod dohledem. Toto plemeno dokáže respektovat i povely, které vycházejí z dětských úst a to za předpokladu, že dítě se psem zachází dobře.

Vztah k ostatním zvířatům je dobrý, ale je vhodné appenzella již od štěněčího věku zvykat na jejich přítomnost. S ostatními psy většinou nemá problém, ale někteří jedinci jsou temperamentnější a ti mohou vůči ostatním psům projevovat dominanci (zejména samec samci). Obecně platí, že se zvířaty, která s ním sdílejí domácnost, nemá problém, ale vůci cizím může být ostřejší.

Přestože se jedná o dobře vycvičitelné plemeno, tak jeho výchova i výcvik jsou poměrně náročné a měli by si jej proto pořizovat lidé, kteří už mají nějakou zkušenost s chovem psů. Základem pro vyrovnanou povahu je dostatečná socializace od útlého věku. Nový majitel pak pouze naváže na to, kde chovatel skončil. Při výchově musíte být důslední, ale zároveň se psem zacházet citlivě, násilím nic nezmůžete, ale chce to pevnou ruku a vědět, jak na něj.

Appenzellský salašnický pes

POHYB

Říká se, že z rodiny švýcarských salašnických psů je právě appenzell ten, který potřebuje nejvíce pohybu, proto se hodí do aktivní rodiny. Krátké procházky a pobyt o samotě na zahradě jej rozhodně neuspokojí. 

Appenzell potřebuje dostatek aktivit, aby se nenudil. Jedná se o všestranné plemeno, se kterým se můžete věnovat kynologickým disciplínám. Bez problémů může skládat zkoušky z pošlusnosti i specializovaných aktivit. Je mrštný a rychlý, proto se hodí na agility, flyball i dogfrisbee. 

Šťastný bude za jakoukoliv aktivitu, kterou bude moci vykonávat společně s vámi. Je to skvělý parťák při běhání nebo u kola. Se svou rodinou dokáže zdolávat dlouhé túry a velmi rád plave

Appenzellský salašnický pes

PÉČE

Srst nevyžaduje žádnou speciální péči, stačí jednou za čas pečlivě vykartáčovat. V období línaní budete muset po hřebeni sáhnout častěji, abyste se zbavili přebytečné srsti. Appenzellové milují vodu a moc rádi se koupou, v létě je můžete nechat skotačit ve vodních nádržích, jejich srst pak bude krásně lesklá a vy budete mít doma příjemně unaveného a spokojeného psa. 

U vetších plemen se drápy většinou samovolně obrušují při chůzi po tvrdém povrchu. I tak byste měli jejich stav pravidelně kontrolovat a pokud se vám zdají příliš dlouhé, tak je zkraťte vhodnými nůžkami. Nezapomínejte na pátý prst na předních tlapkách, který není ve styku se zemí a může mít tendence přerůstat.

Toto plemeno příliš netrpí na problémy se zubním kamenem, ale je vhodné proti němu preventivně bojovat a hlídat, zda má váš pes stále zoubky jako perličky.

Appenzellský salašnický pes

ZAJÍMAVOSTI

Appenzelllský salašnický pes patří do rodiny 4 švýcarských salašnických plemen, která jsou si velmi podobná a tři z nich dokonce krátkosrstá, takže mezi sebou i snadno zaměnitelná. Každé pochází z některé oblasti Švýcarska. Appenzell je ze severovýchodní části, kde se nachází kanton Appenzell (kanton = členský stát). Tento kanton byl později kvůli náboženství rozdělen na dva polokantony (Ausserrhoden a Innerhoden).

kanton Appenzell

VÝŽIVA

Správná výživa je důležitá, aby váš pes prospíval po všech stránkách. Krmit můžete granulemi nebo stravou připravovanou doma. Pokud se rozhodnete pro kompletní krmiva, tak to budete mít více méně bez starostí. Dostatek pozornosti byste ovšem měli věnovat výběru těch správných granulí. Je důležité pečlivě číst složení a nenechat se napálit líbivými reklamami. Kvalitní granule mají na prvním místě ve složení maso, pokud je v syrovém stavu, tak musíte počítat s tím, že při jeho zpracování se skutečný objem zmenší tak na jednu třetinu. Dále se zaměřte na granule s nízkým obsahem obilovin nebo zcela bez obilovin, ty jsou totiž jedním z nejčastějších alergenů a způsobují různé potravinové intolerance. 

Při výběru také zohledněte životní stadium psa, granule jsou rozděleny pro štěňata, dospěláky a seniory, a to podle nároků na výživu. Mnoho výrobců také rozlišuje malá, střední a velká plemena, tak nezapomeňte toto všechno brát v potaz.

Pokud chcete mít opravdu přehled o tom, co váš pes sní, tak budete muset připravovat jeho krmení doma. Můžete mu vařit, ale tak přijdou suroviny o mnoho prospěšných látek, které by pak organismu mohly chybět. 

Druhou možností je krmení přirozenou stravou, tedy syrovým masem, kostmi, zeleninou, ovocem atd. Tomuto způsobu stravování psů se říká BARF (z ang. Bones And Raw Food = kosti a syrová strava). Než takto začnete krmit, tak je nutné nastudovat si potřebné informace, protože musíte svému psovi sestavit v určitém časovém úseku vyváženou krmnou dávku, aby dostal vše, co potřebuje.

Appenzellský salašnický pes

Zdraví

Průměrný věk: 12–14 let

Appenzell je zdravé a odolné plemeno. U chovných jedniců se testuje DKK a DLK (dysplazie kyčelního a loketního kloubu), do chovu jsou přijímáni jedinci nejhůře se stupněm C nebo 2. Jedná se o genetická onemocnění, takže pokud se v chovu používají zdraví rodiče, jejich potomci na tom budou stejně. Ovšem genetika je mocná a někdy mohou tyto nemoci přeskočit i generace. Záleží také na zátěži psa a dalších faktorech.

Objevit se může torze (přetočení) žaludku, jedná se o onemocnění, které postihuje psy větších plemen, která mají hlubší hrudník. Dochází k němu po jídle ve spojení s pohybem. Jedná se o vážný stav, který je nutné řešit s veterinárním lékařem. Torzi můžete předcházet tak, že budete psovi podávat několik menších porcí během dne a po jídle jej necháte odpočívat. Také je vhodné, aby pes nehltal a nepil při jídle příliš vody.

Appenzellský salašnický pes

POTŘEBY A NÁROKY PSA

Appenzell se hodí jako hlídač k rodinnému domku, může bydlet v kotci, ale neměl by v něm trávit většinu života. Potřebuje být v kontaktu se svou rodinou. Co se týká venčení, tak jej nestačí samotného pustit na zahradu a myslet si, že pes se vydovádí. Appenzell rozhodně potřebuje vaši pozornost, řádnou socializaci a dostatek aktivit.

Péče o toto plemeno není náročnější než o jiná, složitější je jeho výchova, protože appenzell potřebuje důsledného pána a socializaci už od ranného věku. Má velké nároky na pohyb a zaměstnání, musíte je unavit po psychické i fyzické stránce.

Appenzellský salašnický pes

PODMÍNKY UCHOVNĚNÍ

Pokud byste chtěli, aby váš appenzell zasáhl do chovu, tak si v první řadě musíte pořídit štěně s průkazem původu a dále je nutné splnit podmínky stanovené klubem (Klub švýcarských salašnických psů). 

Appenzell musí k uchovnění absolvovat bonitaci (chovný svod), a to od věku 18 měsíců. Ještě předtím se jedinec musí zúčastnit dvou výstav – jedna z nich musí být pořádána klubem a druhá musí být národní nebo mezinárodní. Pro potřeby uchovnění se pes nebo fena mohou výstav zúčastnit až od věku 9 měsíců (od třídy mladých).

Pro úspěšnou bonitaci musíte komisi předložit požadovaná zdravotní vyšetření, pro appenzella se jedná o DKK a DLK (dysplazie kyčelních a loketních kloubů). Toto vyšetření se provádí až po 15. měsíci věku a stav kloubů může být hodnocen nejhůře stupněm C a u loketních kloubů stupněm 2. Vyhodnocování rentgenových snímků mohou provádět pouze pověřená pracoviště. 

Další povinností majitele psa je vyhotovení DNA profilu, ten musí mít všichni jedinci, kteří se přijímají do chovu. Bukální stěry se provádí i na samotných bonitacích. 

U appenzellů je omezen počet krytí, u psů je to maximálně 7 úspěšných krytí za kalendářní rok. Chovná fena může mít 1 vrh za kalendářní rok. Chovnost psa je doživotní a u feny končí 8. rokem věku. 

Psi musí mít obě varlata vyvinutá a plně sestouplá v šourku.

Appenzellský salašnický pes

MOŽNÁ ZÁMĚNA

Appenzell má typické trikolorní zbarvení a splést si ho můžete snad jen s ostatními švýcarskými salašnickými psy, kteří všichni náleží do skupiny II. FCI. Z řady zřetelně vyčnívá snad jen bernský salašnický pes, který je narozdíl od svých kolegů dlouhosrstý.

Velký švýcarský salašnický pes

Velký švýcarský salašnický pes

Toto plemeno je největší zástupce ze skupiny švýcarských salašnických psů. Jeho kohoutková výška se pohybuje od 65 do 72 cm u psů a od 60 do 68 cm u fen. Je tedy vyšší než appenzell. Pro obě plemena je typické trikolorní zbarvení a právě proto může snadno dojít k jejich záměně.

Entlebuchský salašnický pes

Entlebuchský salašnický pes

Naopak entlebuchský salašnický pes je menší a zároveň i nejmenší představitel skupiny, jeho kohoutková výška je 44 až 50 cm a 42 až 48 cm u fen. I entlebuch má trojbarevnou srst.

STANDARDNÍ VZHLED

Celkový vzhled:

Jedná se o tříbarevného středně velkého psa, který má téměř čtvercový rámec těla. Je svalnatý, hbitý, pohyblivý s harmonickými proporcemi a chytrým výrazem v obličeji.

Důležité proporce:

Kohoutková výška je k délce těla v poměru 9 : 10, přičemž trup je podsaditý není příliš dlouhý. Další důležitou proporcí je délka tlamy vzhledem k mozkovně v poměru 4 : 5.

Výška:
Ideální kohoutková výška
psi: 54 cm tolerance: +2 cm, -2 cm
fenky: 52 cm tolerance: +2 cm, -2 cm
Pozn. k výšce

Tolerance 2 cm v obou směrech.

Pozn. k hmotnosti Hmotnost standard neuvádí.
Srst:

Patrová, pevná a přiléhající. Krycí srst je lesklá a hustá. Podsada je hustá v barvě černé, šedé nebo hnědé a neměla by prosvítat. Lehce zvlněná srst může být jen na kohoutku, pokud se objeví na hřbetě, tak je tolerována, ale jedná se o nežádoucí jev.

Zbarvení:

Základní je černá nebo havranově hnědá barva se symetrickými znaky ve hnědočervené a bílé barvě. Malé hnědočervené odznaky se objevují nad očima, na lících, hrudi vlevo i vpravo v oblasti ramene a na končetinách. Hnědočervená barva je vždy mezi černou či havranově hnědou a bílou. Bílá by měla být lysina, která bez přerušení probíhá od temene přes hřbet nosu, tlamu může obepínat úplně nebo jen částečně. Dále se objevuje od brady přes hrdlo až na hruď, a to bez přerušení. Bílou můžeme také vidět na tlapách a špičce ocasu. Toleruje se bílá skvrna na šíji či bílá polovina límce. Také se toleruje průběžný tenký límec, ale není žádoucí.

HLAVA

Lehce klínovitá, ale velikostí je v poměru k tělu.

MOZKOVNA

Lebka:

Plochá. Nejširší je mezi ušima a směrem k tlamě se zužuje. Týlní hrbol je málo vyjádřený.

Čelová rýha:

Středně vyvinutá.

Stop:

Málo vyjádřen.

OBLIČEJOVÁ ČÁST

Tlama:

Nosní houba je u černého psa černá a u havranově hnědého hnědá, ale nejlépe tmavá. Tlama je středně silná a stejnoměrně se zužuje, ale není špičatá. Hřbet nosu je rovný a dolní čelist silná.

Pysky:

Přiléhající a suché. Koutky nejsou vidět. Pigmentace je u černých psů černá a u havranově hnědých hnědá, ale tmavá.

Čelisti, zuby:

Skus je pravidelný nůžkový a toleruje se i klešťový. Chrup je silný a měl by být úplný. Dále se toleruje jeden chybějící či zdvojení PM1 (třeňový zub) a chybějící M3 (3. stoličky).

Líce:

Velmi málo vyjádřené.

Oči:

Nevystupují, jsou poměrně malé a mají mandlový tvar a živý výraz. Vůči nosu jsou postavené poněkud šikmo. Barva očí je u černého psa tmavě hnědá a hnědá, u havranově hnědého tmavě pigmentovaná.

Víčka:

Přiléhají a u černého psa jsou černá, u havranově hnědého by měla být ideálně tmavě pigmentovaná.

Uši:

Jsou nasazené poměrně vysoko a široce. Jsou visící, v klidu přiléhají k lícím, mají trojúhelníkový tvar a na špičce jsou zaoblené. Při zvýšené pozornosti psa jsou uši pozvednuté a otočené směrem dopředu. Při pohledu zepředu a shora tvoří hlava společně s ušima nápadný trojúhelník.

KRK

Silný, suchý a spíše krátký.

TRUP

Kompaktní a silný.

Hřbet:

Pevný, rovný a středně dlouhý.

Bedra:

Dobře osvalená a krátká.

Záď:

Poměrně krátká, ale ploše pokračuje ve hřbetní linii.

Předhrudí:

Výrazné.

Hrudní koš:

Hrudník je široký a hluboký, dosahuje až k loktům. Prsní most dosahuje dostatečně dozadu. Hrudník má kulatě oválný průřez.

Břicho a slabiny:

Málo vtažené.

KONČETINY

Mají silnou a suchou stavbu kostí.

HRUDNÍ KONČETINY

Dobře osvalené a při pohledu zepředu jsou rovné a rovnoběžné, nejsou postaveny příliž úzce.

Plece:

Lopatky jsou dlouhé a šikmo uložené.

Nadloktí:

Jsou stejně dlouhá jako lopatky, nebo o něco málo kratší. S lopatkou svírají úhel, který není příliš tupý.

Lokty:

Dobře přiléhají.

Předloktí:

Rovná a suchá.

Přední nadprstí:

Při pohledu zepředu tvoří prodloužení předloktí v rovnoběžných liniích, ze strany je lehce skloněné.

PÁNEVNÍ KONČETINY

Dobře osvalené, zezadu jsou rovné a rovnoběžné a nejsou postaveny příliš úzce. Zaúhlení působí poněkud strmě, ale to je pro toto plemeno typické.

Stehna:

Dlouhá a s pánevní kostí svírají poměrně malý úhel.

Kolena:

Poměrně otevřená.

Paspárky:

Musí se odstranit s výjimkou zemí, kde je to zakázáno zákonem.

Nárt:

Zadní nadprstí jsou svislá a postavená paralelně. Jsou delší než přední. Nejsou vytočená ven ani vbočená dovnitř.

Hlezno:

Lýtka jsou suchá a dobře osvalená, stejně dlouhá nebo o něco kratší než stehna. Hlezno je postavené poměrně vysoko.

Tlapy pánevní:

Krátké, mají silné, těsně přiléhající prsty a polštářky.

CHODY PSA

Pohyb vepředu je prostorný a vzadu je silný posun. Při pohledu zezadu i zepředu se končetiny v klusu pohybují rovnoběžně.

OCAS

Středně dlouhý, silný a hustě osrstěný ocas je nasazen vysoko, Na jeho spodní straně je kratší srst. V pohybu je nesen stočený nad zádí, a to ke straně nebo uprostřed. V klidu je tolerován i volně visící a různého tvaru nesení.

přečteno: 1 970x
Budeme rádi, když toto plemeno ohodnotíte :-)
100%
Co Vás zaujalo? Chybí Vám zde něco?
Napište komentář...