Původ a historický vývoj chrtů
Chrti jsou mezi ostatními psy poměrně snadno rozeznatelní. Především jejich specifická stavba těla přizpůsobena k rychlému běhu je od jiných plemen natolik odlišuje, že o jejich příslušnosti obvykle není pochyb.
Rozmanitost plemen je dána jejich vývojem v určitých oblastech, kterým se psi, ať divocí nebo domestikovaní, museli přizpůsobit. U psů, kteří se vyvíjeli především v lesních a pralesních biotopech, můžeme sledovat druhotně zkrácené dlouhé kosti končetin, a tím i celé končetiny – příkladem jsou nízkonozí teriéři, například skotský teriér. Z tohoto můžeme vyvodit, že nejtypičtější chrtovití psi pocházejí z rozlehlých, otevřených stepních a polopouštních oblastí, kde uplatňovali svou velmi vysokou rychlost, především při lovu. Ruku v ruce s touto skutečností jde také fakt, že chrti mají velmi bystrý zrak a nejsou uzpůsobeni k běhu na dlouhé vzdálenosti, protože vytrvalost nepotřebovali. Na rozdíl od ovčáckých psů, kteří vytrvalostí dominují, neboť ta byla při celodenním hlídání stáda přímo nezbytná.
$ADSENSE_DETAIL_CLANKY_300_250_TEXTUvedené skutečnosti mnohdy historiky a badatele svádějí k závěru, že původ chrtovitých psů je nutno hledat mezi volně žijícími psovitými šelmami, které jsou rovněž přizpůsobeny k rychlému běhu, jako například pes hřivnatý nebo vlček etiopský. Tyto snahy jsou bohužel scestné. Volně žijící pes hřivnatý i vlček etiopský jsou druhy výrazně specializované k běhu a takové, tedy specializované formy nejsou schopny dát vznik něčemu dalšímu, novému. Tuto schopnost mají pouze formy nespecializované, které nejsou nijak nápadně přizpůsobené (např. životnímu prostředí), které si dokážou zachovat proměnlivost a již zmíněnou přizpůsobivost, jež může být společně s vlivy přírodního prostředí zdrojem vzniku nových druhů a forem.
Předky chrtů je tedy nutné hledat tam, odkud pocházejí předkové ostatních forem psa domácího, tedy u starobylých nespecializovaných domácích psů, kteří se vyvinuli domestikací z vlků.
Pro charakteristickou stavbu těla chrta jsou zvlášť typické zejména některé znaky, je to například velmi lehká, avšak pevná tělesná konstrukce, mocné, ale dokonale suché svalstvo, šlachovitost, prodloužené končetiny, i relativně objemné srdce, schopné s dýchacími orgány pozoruhodných výkonů. Zásadním kritériem pro určení vzájemných příbuzenských vztahů mezi jednotlivými plemeny chrtů je typ a tvar ušního boltce: ucho vztyčené, dozadu složené a svěšené.
Ucho je z hlediska vývojového natolik důležitým faktorem, protože se na něj nikdy nezaměřovalo šlechtitelské úsilí chovatelů a to proto, že jeho tvar, velikost ani zavěšení nebylo rozhodující pro výkon.
Ucho dozadu složené (např. greyhound) se pokládá za odvozené od ucha vztyčeného (např. faraónský pes), ucho zavěšené (např. saluki) je dědičně jinak podmíněno a ukazuje, že plemena s tímto typem ucha nejsou vývojově spřízněna s chrty mající ucho vztyčené nebo dozadu položené.
V souladu s tím, co ukazují znaky vnějšího uspořádání těla je zřejmé, že musela původně existovat dvě různá, na sobě zcela nezávislá a od sebe velmi vzdálená centra vývojového vzniku chrtovitých psů. Jedno centrum nacházíme v jihozápadní Evropě a druhé v centrální Asii. Je velmi obtížné určit, které z těchto center je starší, je však zcela jisté, že z nich vzešly dvě zcela samostatné vývojové linie pracovních chrtů, které se sice mohly několikrát setkat, avšak pouze jedinkrát se spojily tak, že vzniklo nové svébytné plemeno – ruský chrt barzoj.
Linie okcidentální
Okcidentální linie chrtů pochází z jihozápadní Evropy. K okcidentálním chrtům počítáme z dnes žijících, mezinárodně uznaných plemen portugalského podenga, ibizského a kanárského podenca, basenjiho, faraónského psa, sicilského chrta, italského chrtíka, maďarského chrta, španělského galga, polského chrta, greyhoun da, vipeta, irského vlkodava a deerhounda.
Portugalský podengo
Portugalský podengo je považován za nejbližšího předka okcidentálních chrtů. O jeho starobylosti svědčí znaky stavby těla a různotvárnost plemene (tři velikosti v krátkosrsté i drsnosrsté formě). V horských oblastech Portugalska byl využíván především k lovu králíků. Jeho stavba těla, zejména vztyčené ušní boltce a vzhůru nesený, mírně prohnutý ocas, jej řadí do skupiny páté mezi špice a primitivní plemena, neboť je považován rovněž za předka i těchto druhů plemen. Je velmi pravděpodobné, že současný portugalský podengo je pozůstatkem části původní evropské populace psů domácích, kteří byli předky nejen okcidentálních chrtů ale také dalších skupin psa domácího s evropským původem.
Tito původní psi se společně s Berbery dostali z Evropy do severní Afriky a na Iberský poloostrov za Ibery. Odtud bylo snadné také jejich rozšíření na Kanárské ostrovy a na Baleáry. Se změnou životního prostředí přišla také změna uplatnění. Lovená zvěř byla větší a rychlejší než králíci a zmocnit se této kořisti bylo možné pouze za pomoci psího štvaní. Tato specializace vedla brzy i ke změně zevnějšku – tělesná stavba se odlehčila, končetiny prodloužily a výkonnost srdce a plic se zvýšila. Z nevýrazného malého podenga se zvolna stával vysoce elegantní, ušlechtilý pes typu faraónského chrta.
Faraónský a maltský chrt
Dnešní plemeno faraónského psa není totožné se starým egyptským chrtem, není jeho přímým ani bezprostředním potomkem. Mezinárodní kynologická federace rozhodla, že téměř vymřelý faraónský chrt bude zrušen. Jeho poslední potomci byli převedeni do ibizského chrta či ibizského podenca a pojmenování faraónský pes bylo přeneseno na plemeno úplně jiné – na maltského chrta. Maltský chrt byl sice s původním egyptským chrtem spřízněn, ale není jeho přímým pokračovatelem.
Basenji
Ve starověkém Egyptě existovali vedle velkých loveckých psů také menší psi, které dnes známe jako psy khufu. Khufu žili také v dalších oblastech, podél toku Nilu až k jeho pramenům ve střední Africe. Dodnes se zachovali v různých formách přírodních psů, kterým se souhrnně říká šenzi. Jelikož právě ze šenzi psa bylo vyšlechtěno dnešní, jediné neštěkající plemeno – basenji, můžeme tak basenjiho považovat za vzdáleného, nepřímého předka egyptských khufu psů.
Italský chrtík
Ve starověkém Egyptě se vyskytovali i psi, jejichž jediným úkolem bylo dělat společníka příslušníkům vyšších společenských vrstev. Pokud zmínění khufu psi vynikali vlastnostmi ideálního společenského psa, které jsou pro basenjiho typické, je velmi pravděpodobné, že to byli právě khufu psi, kdo dělali společnost, a jejichž nepřímým potomkem je také nejmenší zástupce chrtů chrtík italský. Italský chrtík je výslovně společenským plemenem a žádnou jinou roli, loveckou, patrně nikdy neplnil.
Maďarský chrt
Na území římské říše žily i mnohem větší formy chrtů. Tito velcí chrti se poměrně daleko na sever dostali s římskými legiemi jako lovečtí psi a jejich pozůstatkem je s největší pravděpodobností maďarský chrt.
Španělský galgo
Chrti ze Středomoří a severní Afriky se díky čilému dopravnímu ruchu dostali i do dalších míst jižní Evropy. Ve Španělsku je jejich potomkem španělský galgo. Na Iberském poloostrově však ještě dávno před galgem žil španělský podengo, příbuzný portugalskému podengovi, avšak nikdy neuznaný jako plemeno kulturní. Na poloostrově se tak setkaly dvě různé, vývojově velmi vzdálené formy, které se od sebe příznačně lišily tvarem ušního boltce. Španělský podengo má ucho vztyčené, zatímco španělský galgo má ucho dozadu složené.
Adaptační znaky chrtů
Nejvýraznějším adaptačním znakem je přeměna ucha vztyčeného v dozadu položené. Ucho prodělalo v průběhu tisíciletého vývoje okcidentální linie chrtů neuvěřitelné změny.
U původních afrických chrtů z Egypta bylo ucho mnohem větší a tenké oproti uchu portugalského podenga. Plocha ucha se nejen u psů, ale také u ostatních zvířat (například u fenků) žijících v afrických oblastech zvětšila a vytvořila tak jakési termoregulační zařízení, které účinně pomáhalo ochlazovat tělo v extrémních teplotách.
V okamžiku, kdy se chrti dostali z Afriky a teplého Středozemí na sever, stal se velký ušní boltec nežádoucí, neboť způsoboval zbytečnou ztrátu tepla a energie. Ucho se začalo celé zmenšovat, a aby se zmenšil i celý povrch těla, postupně se složilo dozadu. U některých jedinců je možné pozorovat tendence své dozadu složené uši stavět. Ucho složené je tedy odvozeno od ucha vztyčeného a je adaptačním znakem v důsledku přizpůsobení se změně prostředí.
Dalším adaptačním znakem je osrstění. U afrických chrtů byla srst vždy krátká s redukovanou podsadou. V severních oblastech Evropy museli mít psi však takové osrstění, které by je chránilo před chladem, častými dešti i sněhem. Takovým typem srsti je srst hrubá, tedy drsná s dokonale vyvinutou podsadou, která do sebe nenasává vlhko jako srst dlouhá a rychleji schne.
V minulosti byla hrubá srst u chrtů ze severních oblastí Evropy mnohem častější než dnes. Známá byla i u greyhounda a především u dnes vyhynulého varjažského nebo fríského chrta.
Irský vlkodav
Adaptační změny chrtů nezpůsobovaly jen klimatické podmínky, ale také ty zeměpisné. Na severu byla předmětem lovu úplně jiná zvířata, losi, sobi, divoká prasata nebo vlci. Psi museli k lovu přizpůsobit své síly, velikost i povahu. Došlo k míšení chrtů s dogovitými psy typu mastifa a vznikala nová plemena schopná uštvat jelena i divokého vlka, s odhodlanou a neohroženou povahou, mohutnou kostrou a hrubou srstí chránící před zimou i úrazy a v neposlední řadě se schopností rychlého běhu. Byl vyšlechtěn irský vlkodav a skotský jelení pes – deerhound.
Polský chrt
Švédští Normané, nazývaní též Varjagové, se v roce 860 pod vedením Rurika dostali až do Kyjeva a Novgorodu, kde se usadili a splynuli s původním obyvatelstvem. Pochopitelně si Rurikovi lidé na tuto dalekou cestu vzali své psy – varjažské chrty, bez nichž by nebyli schopni lovit. Potomkem těchto varjažských chrtů je tedy chrt polský, oficiálně neuznaný chrt ukrajinský a je jisté, že jistý podíl krve varjažských chrtů koluje také v žilách barzojů – chrtů ruských.
Na základě těchto informací lze vyvodit závěr, že okcidentální, neboli africko-evropští chrti patří ke stejné vývojové větvi jako špicové, pinčové, evropští ovčáci (např. německý ovčák) a teriéři. Netypičtějším znakem je ušní boltec, který je vztyčený nebo dozadu složený, nikdy ne zavěšený. Osrstění je u těchto chrtů a chrtovitých plemen krátké nebo delší hrubé, nikdy ne dlouhé.
Linie orientální
Orientální chrti mají zavěšený ušní boltec a pocházejí z Asie. V dnešní době patří z kulturních plemen do této linie afgánský chrt, barzoj, saluki, sloughi a azavak (azawakh).
S linií africko-evropských chrtů nemá tato větev vývojově nic společného. Obě linie jsou přes zdánlivou podobu stavby těla naprosto samostatné. Linie orientálních chrtů s centrem v centrální Asii je podle všeho historicky starší než linie okcidentální. Písemné zprávy, historické doklady a zobrazení svědčí o značném stáří skupiny psů dogovitých, u kterých převládalo uplatnění lovecké a pastevecké. Dogovití psi byli použitelní k lovu pouze určité kořisti, na rychlejší a menší zvěř byli příliš mohutní a pomalí. K lovu této mrštnější zvěře byli využívání pohyblivější a celkově lehčí honiči. Byla zde však ještě další zvěř, žijící ve stepích a v otevřených krajinách, pro kterou byla rychlost otázkou života a smrti. Tělesnou stavbou lehčí dogovitý pes spolu s honičem se začal přizpůsobovat rychlostnímu lovu a vznikl orientální chrt, který je od okcidentálního snadno rozlišitelný díky zavěšenému ušnímu boltci.
Na začátek vývojové řady orientálních chrtů patří tibetský honič, který připomíná velmi lehkou tibetskou dogu. Tibetský honič nazývaný shakyi, měl poměrně krátké osrstění na těle a vzhůru nesený, nad zádí zatočený ocas s delší srstí. Z centrální Asie se převážně s nomádskými etniky dostal do různých míst a oblastí, především pak na západ a jihozápad.
Dá se říci, že v každé této oblasti vznikala nová plemena chrtů, z nichž však drtivé množství známe pouze jako psi přírodní, oficiálně neuznané.
Na území přední Indie je to rampurský a poligarský chrt, v Číně chrt tazy, v Afghánistánu vznikl afgánský chrt, který našel mimo stepního lovu uplatnění také ve vysokohorských oblastech, přičemž oba typy se výrazně liší délkou srsti. Ruské území je domovem jihoruského stepního chrta a ruského chrta – barzoje. Turkménie dala vzniknout turkménskému chrtovi, kurdský chrt je z pomezí turecko-arménsko-íránského, z blízkého příbuzného tazyho vznikl chrt perský – saluki.
Do severní Afriky se z Asie dostali chrti s Araby za doby jejich invaze v 7. stol. n. l. Ze Sinajského poloostrova tak pochází přírodní plemeno sinajská sluga a ze severní Afriky známe arabského chrta – sloughi. Krajina jižně od Sahary je domovem hned několika místních forem, z nichž nejznámější a jeden z nejstarších chrtů vůbec je azavažský chrt – azavak.
Z hlediska zoologicko-kynologického není zcela správné dělit chrty do skupin dle délky nebo struktury srsti, nelze je mechanicky členit ani podle kontinentu na chrty evropské, asijské nebo africké. Rovněž řazení chrtů do skupin podle jejich upotřebitelnosti je velmi ošidné s porovnáním historie se současností.
Rozdělení chrtů
Logicky lze chrty uspořádat pouze s přihlédnutím k vývojovým souvislostem do dvou linií; okcidentální a orientální, které sdružují plemena vzájemně méně či více příbuzná.
F. C. I. (Mezinárodní kynologická federace) zařadila chrty do X. skupiny, přičemž zde patří celkem 13 chrtů. Ostatní chrtovitá plemena musíme hledat mezi špici a tzv. primitivními psy ve skupině V., kde jich je zařazeno dalších 5.
Chrtovitá plemena dle FCI:
Skupina V. – špicové a tzv. primitivní plemena
| 043 | BSN | Basenji |
| 089 | IP | Ibizský podenco |
| 094 | POP | Portugalský podengo |
| 199 | CE | Sicilský chrt |
| 248 | FC | Faraónský pes |
| 329 | PC | Kanárský podenco |
Skupina X. – chrti
| 158 | G | Anglický chrt (Greyhound) |
| 160 | IW | Irský vlkodav |
| 162 | WH | Whippet |
| 164 | D | Deerhound |
| 188 | SL | Sloughi |
| 193 | B | Barzoj (Ruský chrt) |
| 200 | IT | Italský chrtík |
| 228 | AF | Afgánský chrt |
| 240 | MC | Maďarský chrt |
| 269 | SA | Saluki (Perský chrt) |
| 285 | SG | Španělský galgo |
| 307 | AZ | Azavak |
| 333 | PCH | Polský chrt |
přečteno: 17 300x
